Říká-li se vznosně, že jde o princip, jde většinou o docela přízemní záležitosti. Buď o prachy, nebo o osobní či politické zájmy. Tak je třeba číst rozhodnutí vlády zažalovat Evropskou komisi kvůli pozastavení některých zemědělských dotací Agrofertu ze svěřenských fondů Andreje Babiše.

Posuďme: komise sice − až do definitivního řešení Babišova střetu zájmů − rozhodla většinu dotací proplatit, takže zbývá jen jedna za 1,6 milionu korun, ale žaloba přesto padla. Dokáže si někdo představit, že by vláda za těchto podmínek žalovala Evropskou komisi, kdyby šlo o jakoukoli jinou firmu než Agrofert?

Ale o ty "drobné" skutečně nejde. Agrofert je sice proslulý lovem i těch nejtitěrnějších dotací, ale ony ani ne dva miliony jsou hlavně záminkou pro rozehrání politicko-byznysové hry. Babiš jednající stylem nejlepší obrana je útok se pokouší žalobou vytvořit lepší pozici před velkými spory o výsledky unijních auditů, ve kterých mu − coby obmyšlenému a jedinému beneficientovi svěřenských fondů − hrozí stamilionové ztráty. Současně se pokouší minimalizovat politické škody a prezentovat se jako ten, kterému "zlý Brusel" neustále ubližuje a který se "principiálně" brání. Žaloba k tomu slouží dokonale. Voliči ANO stále stárnou, a protože mezi starší generací je nedůvěra k unii nejvyšší, může se mu brnkání na strunku antiunijních sentimentů vyplatit.

V tomto případě vláda opravdu nehájí primárně zájmy Česka, ale Andreje Babiše. Premiérovo tvrzení, že on nic, neb o podání žaloby nehlasoval, protože "nebyl v místnosti", je asi věcně pravdivé, ale v kontextu legrační. Kdo z ministrů ANO, kteří mohou z vlády kdykoli vysvištět ve stylu Šlechtová, Pelikán či Kremlík a jako bonus si užít patřičné pozornosti holdingového tisku, by se odvážil hlasovat proti zájmům šéfa? Babiš má vládu v hrsti a neváhá ji ve své hře o peníze a vliv použít. Zatím se to dělo na vnitrostátní úrovni. Žalobou na Evropskou komisi se používání státních orgánů pro osobní prospěch dostává na zcela nový level.