Doba na počátku 15. století byla složitá. Křesťanský svět měl nejprve dva a později dokonce tři papeže. Také titul římského krále v jednu chvíli používali až tři jednotliví panovníci. Ten pražský, Václav IV., byl potomkem římského císaře Karla IV., takže očekávání a nároky na něj kladené byly vysoké. Nebyl jim však schopen dostát, což ho opakovaně přivádělo do těžkých politických situací jak doma, tak v zahraničí.

Na pražské univerzitě založené jeho otcem učili a studovali vedle sebe muži z Bavorska, Saska, Polska, Uher, Sedmihradska a samozřejmě i z Čech. Klíčovým akademickým sporem té doby byla reforma církve. Češi prosazovali názor zásadní změny podle učení Jana Viklefa, Němci byli konzervativní. Češi podporovali krále českého, Němci krále římského. Češi představovali v rámci univerzity minoritu, Němci dominovali.

Za císaře Karla IV. dostali Sasové, Poláci a Bavoři při zásadních rozhodnutích po jednom hlase a domácí Češi rovněž jeden. Vzhledem k situaci na univerzitě na začátku 15. století se vše vyvinulo tak, že Němci s Poláky drželi při sobě a Češi jednotlivá hlasování stále prohrávali.

V roce 1409 potřeboval Václav IV. podporu univerzity na koncilu v Pise, jenž mohl ukončit papežské schizma (existenci dvou znesvářených vůdců katolické církve). Pražská univerzita se ale přiklonila k německým Václavovým oponentům a pomoc svému panovníkovi odmítla.

Co se dělo dál, by mělo patřit nejen do učebnic dějepisu, ale především myslí nás všech. Václav IV. dal v Kutnohorském dekretu univerzitním Čechům tři hlasy a jejich oponentům hlas jeden. Čeští nacionalisté by se mohli zaradovat, univerzita však zplakala na celá staletí. Němečtí mistři i jejich žáci jednotně opustili Prahu a odešli na jiná učení ve střední Evropě. Češi sice mohli vládnout sami sobě, ale stejně se dál hašteřili. Navíc jich zůstalo pouze deset nebo dvacet procent z původního počtu univerzitních učitelů a studentů. Význam univerzity okamžitě poklesl a na následující staletí se z ní stala provinční škola.

Tahle historická paralela mě napadá, když poslouchám různé české politiky hrající na strunu nacionalismu a slibující lepší časy, pokud se zbavíme členství v Evropské unii. Jsem si jist, že by se nám přihodilo to samé co před šesti staletími. Pouze by se nám otevřela cesta k větší provinčnosti a bezvýznamnosti. Jistě o to víc, že současný svět je vzájemně propojen a kdokoliv se bude snažit o izolaci, zpláče nad výdělkem. Zřejmě ještě víc než před šesti staletími.