Závod od Černého ke Kaspickému moři. Dojeli jsme do Baku

Finální úsek: Stepancminda - Baku

Jakoby všechny předešlé dny závodu byly jen přípravou na finální jízdu. Pořadatelé nám totiž naplánovali nejdelší trasu – nejdříve pět hodin jízdy z hor k hranici a pak dalších pět a půl hodiny do Baku. A do toho ještě státní hranice.

Gruzie utíká překvapivě rychle. Po sjezdu ze Stepancminda odbočujeme na prašnou cestu, která je zároveň staveništěm budoucí asfaltky. Všude je těžká technika ale daří se nám vyhýbat se problémům. Na hranice dorážíme přesně na čas bez ztráty jediné sekundy. A to nám několikrát cestu zkřížilo stádo ovcí.

Jestliže hranice mezi Tureckem a Gruzií byly nepříjemností, cesta do Ázerbájdžánu je jako návrat do hluboké totality nebo vstup do KLDR. Připomíná nám tu to vše. Za kontrolním stanovištěm Gruzie je vyprahlá řeka a přes ni neudržovaný most. Za ním nablýskaná brána se strážným, který každému jednotlivému autu otevře.

Ázerbájdžánští celníci mají neskutečné uniformy, jaké středoevropan zná jen z filmů o totalitních státech. Odbavení aut a dokladů trvá všem účastníkům závodu dohromady dvě hodiny. Pak může začít další měřený úsek.

Venkov je tu o něco bohatší než v Gruzii, občas se objeví i propagační plakáty mocného prezidenta. Dálnice ale existují až těsně před Baku, zbytek jsou asfaltky s houpavým povrchem. Do Baku dorážíme po pěti a půl hodinách nudné cesty rovinou a jsme vyčerpaní. Přijeli jsme o minutu později.

Možná za to mohla policejní kontrola, kdy nás hlídka přistihla při jednom z mnoha přejetí plné čáry. Ta je ovšem všudypřítomná a přejíždí ji každý místní řidič. Je ale jasné, že policisté si raději vyhlédnou cizí a draze vypadající auto. Chtějí 50 eur, nakonec se spokojí s modelem Porsche Cayenne.

Závod končí. Česká posádka se na stupně vítězů nedostala, vyhráli Maďaři. Přesné místo našeho týmu nebylo v době psaní tohoto blogu zveřejněno.

Celkové pořadí vítězů:
1. Maďarsko (tým 14)
2. Rumunsko (tým 10)
3. Polsko (tým 4)

Den 4: Stepancmnida - Baku

Další 4
fotografie

Třetí úsek: Tbilisi–Stepancminda

Předposlední den závodu má krátký měřený úsek, jen asi 150 kilometrů, které je možné zdolat za dvě a půl hodiny. Pečlivě vyasfaltovaná cesta vede z Tbilisi směrem na sever na Kavkaz. Nejdříve se protáhne údolím a pak se začne klikatit vzhůru. Nejvyšší bod je okolo 2300 metrů nad mořem. Odhaluje nádherné výhledy na hory.

Stepancminda, což znamená v překladu Svatý Štěpán, leží o něco níž. Cíl je tak na hladině 1700 metrů nad mořem, klesání umožní snížit spotřebu. Dnes se ale českému týmu nedařilo. Auto bylo několikrát vyblokováno pomalým provozem, bylo nutné častěji předjíždět i brzdit. To se výrazně projevuje na spotřebě, která patří k těm horším. Nepomáhá ani na dvě sekundy přesný dojezd na čas. Češi jsou po třetím dni čtvrtí.

Alespoň, že je poprvé od startu celé odpoledne volné. Horské městečko ležící na důležité spojce do Ruska (hranice jsou odtud jen pár kilometrů), je obklopeno pěknou přírodou. Nabízí výhled na jednu z největších hor Kavkazu zvanou Kazbek s vrcholem ve výšce 5047 km.

Zítra čeká posádky poslední den závodu, který bude obzvlášť náročný. Dlouhý přesun z hor k hranicím s Ázerbájdžánem a následný dojezd do Baku zabere takřka celý den a bude po týmech vyžadovat přesné plánování spotřeby paliva i času.

Pořadí týmů po druhém úseku závodu:
1. Rumunsko (tým 10)
2. Maďarsko (tým 14)
3. Ukrajina (tým 13)

Den 3: Tbilisi - Stepancminda

Dalších 7
fotografií

Druhý úsek: Batumi–Tbilisi

Jestli si posádky závodních týmů odnáší nějakou zkušenost z gruzínského venkova, pak je to určitě ta, že na krávy můžete narazit prakticky všude. Nejen na prašných cestách v horách, ale i na běžných asfaltových komunikacích. Stáda i jednotlivé kusy jsou většinou na auta zvyklé, přesto je potřeba hlavně do nepřehledných zatáček dávat pozor.

Zajímavé je, jak se jen pár set metrů za výstavní pobřežní promenádou v Batumi mění luxusní prostřední skleněných věžáků v mix asijského a ruského maloměsta. Slepené paneláky nejrůznějších výšek nabízí stín staříkům v omšelých sakách sedícím na bílých plastových židlích a pokuřujícím ubalenou cigaretu. Do toho hluk, prach ze silnice a lidé čekající na příjezd dodávek, které zde nahrazují autobusy.

Přímo katastrofální je pak situace na silnici. Lidé nepoužívají blinkry, spontánně si vytváří více pruhů než je namalováno na silnici a v zásadě nerespektují plnou čáru. Policie je ale ve větších městech všudypřítomná a je ji dobře vidět – majáky má puštěné kdykoliv se její auta pohybují. Mimochodem jde zejména o Škody.

Trasa vynechává táhlou objížďku hor, jedeme přímo. Asfalt se proto rychle mění v prašnou cestu se stovkami zatáček a je nutné dávat bedlivý pozor na díry nebo protijedoucí těžkou techniku. Cestu nám na pár minut zablokoval i náklaďák s vlekem naložený slámou. Jak ten se sem dostal po úzkých cestách nám bylo skoro záhadou.

Drsná cesta zvyšuje spotřebu, ale když pak zase začneme klesat z hor dolů a pohladí nás nový asfaltový povrch, nakonec se začne palubní počítač umoudřovat. Dopolední část etapy končíme s 11,9 litry benzinu a na kontrolním bodě zastavujeme s přesností na 6 sekund.

Zhruba 100 kilometrů západně před hlavním městem Gruzie Tbilisi začíná nová moderní dálnice. Míjíme průmyslové Gori, rodiště Stalina, a blížíme se k severním hranicím metropole. Cíl je v showroomu Porsche. Výsledná spotřeba klesla na 11 litrů a dojíždíme s přesností na 3 sekundy. Přesto to nestačí, Rumunská posádka je na tom lépe a ujímá se po druhém dni vedení. Zítra nás čeká výjezd na Kavkaz do výšek okolo 3000 metrů nad mořem.

Pořadí týmů po druhém úseku závodu:
1. Rumunsko (tým 10)
2. Česká republika (tým 7)
3. Maďarsko (tým 14)

Den 2: Batumi - Tbilisi

Dalších 12
fotografií

První úsek: Trabzon–Batumi (10. 10.)

První den závodu začal překvapením od pořadatelů. Etapa nevedla rovnou po pobřeží z města Trabzon v Turecku do gruzínského Batumi. Ještě bylo nutné vystoupat do hor a dosáhnout odlehlého kláštera Sumela, který mniši opustili před devadesáti lety. Na úsek byla dána hodina jízdy, český tým se strefil s přesností na 3 sekundy.

Stoupání do tureckých kopců ale znamená vysoký odběr paliva. Týmový Porsche Cayenne S si řekl na vrcholu o 15 litrů benzinu na 100 km. Výsledný průměr za první den závodu ale spravilo dlouhé klesání a pak klidná jízda po poloprázdné pobřežní silnici až ke hranicím s Gruzií. Tam počítač ukázal 10,2 litru na 100 km. Na cestu byly tři hodiny, Češi přijeli 20 sekund před termínem.

Nejnepříjemnější součástí prvního dne závodu byl nutný přechod do Gruzie. Odbavení vozů i jezdců zabralo přes hodinu a čtvrt času. Při takových okamžicích člověk rád myslí na evropskou svobodu pohybu. Alespoň byl čas pořádně si prohlédnout budovu přechodu, kterou navrhl architekt Mayer.

Rozdíl mezi Gruzií a Tureckem je zásadní. Zmizely mešity, nastoupily kostely. Země je to o poznání čistší a přívětivější. Také toalety nejsou už turecké, což je příjemné pro evropské cestovatele. Jen 15 kilometrů od hranic pořadatelé trhají pečeť na nádrži a tankují palivo. Do českého vozu se vešlo něco málo přes 30 litrů benzinu, zhruba o dva až tři litry méně než u soupeřů. Vyhráli jsme první kolo na plné čáře.

Večerní Batumi je pak příjemným oddechem. Ještě nyní v říjnu je tu spíš vlažný vzduch. Na pláži nenajdete písek, ale oblázky všech velikostí a také jednoho potulného psa. U pobřeží rostou barevné mrakodrapy a ruská kola. Zítra startuje druhá etapa závodu s pětihodinovým měřeným úsekem. Cílem by mělo být hlavní město Gruzie Tbilisi.

Pořadí týmů po prvním úseku závodu:
1. Česká republika (tým 7)
2. Rumunsko (tým 10)
3. Polsko (tým 2)

Den 1: Trabzon - Batumi

Dalších 6
fotografií

Úvod do závodu (9. 10.)

Jak rychle je možné dojet od Černého ke Kaspickému moři? To má zjistit třetí ročník závodu Porsche Performance Drive, při kterém se na cestu po silnicích i v terénu vypraví 14 čtyřčlenných posádek z 10 zemí střední a východní Evropy. Na trasu vyráží i český tým.

Závod trvá čtyři dny. První úsek vede z tureckého letoviska Trabzon do gruzínského Batumi. Druhý den se pokračuje do hlavního města Tbilisi. Následuje výjezd na Kavkaz do horského městečka Kazbegi a odtud pak dlouhý přesun až do ázerbájdžánské metropole Baku.

Vzhledem k tomu, že závod probíhá na veřejných silnicích za běžného provozu, nejde o zběsilou jízdu. Posádky jsou naopak nuceny dodržet přesný čas vyváženým jízdní stylem. Body se sbírají i v offroadové sekci závodu.

Český tým tvoří tři motorističtí novináři a manažerka zastoupení automobilky. Jedním z účastníků je i redaktor Hospodářských novin, který bude tento on-line blog každý den (pokud to dovolí spojení) doplňovat o informace ze závodu a postřehy z kavkazských zemí. Postup českého týmu číslo 7 je možné také detailně sledovat na jeho facebookové stránce zde.